Markéta Rohlenová: Účetní, která rozumí motorům i financím

Když Markéta Rohlenová nastupovala do AUTOCENTRA Jičín jako účetní, firma teprve začínala a ona musela od základů vybudovat vlastní funkční systém. Žádné datové schránky, žádné přednastavené procesy – všechno se řešilo ručně, dopisy se posílaly poštou. Dnes vede vlastní tým a s úsměvem říká: „Už jen kontroluju a radím. Tu základní účetní práci dělají kolegové.“

Účtovat firmu, která prodává a servisuje auta a zároveň je autorizovaným dealerem značky Škoda, není jen o číslech. „Každé auto má svůj příběh, každý zákazník je originál. A aby všechno sedělo, nestačí jen správně spočítat položky v kolonce Má dáti/Dal. Je třeba mít přehled o tom, kdy auto přijelo, kdy odjelo, jaké má číslo a jestli je správně pojištěné,“ vysvětluje paní Markéta. 

Místo hotelového managementu čísla

Její cesta k financím byla trochu netradiční. Po gymnáziu si vybrala nástavbu v oboru Provoz hotelů, takže její maturitní zkouška zahrnovala nejen účetnictví, ale i vaření. I když dnes by už kuřecí galantinu asi neuvařila, čísla jí nikdy cizí nebyla. Už v první práci se setkala s tehdejšími výpočetními stroji – sčítací a odčítací Ascotou – a každý měsíc nosila kotouč děrované pásky do výpočetního střediska, aby se na počítači „sjely“ výplaty. Časem ji účetnictví nadchlo natolik, že se stala samostatnou účetní na volné noze. Právě tehdy ji oslovil Pavel Fól, s nímž už dříve spolupracovala, a nabídl jí místo v nově vznikajícím AUTOCENTRU Jičín. Byla to výzva – nejen zpracovávat účetnictví celé firmy, ale také se orientovat v automobilovém odvětví.

Větší firma, větší zodpovědnost

Začátky nebyly snadné. Firma rostla a s ní i účetní agenda. Z původních dvaceti zaměstnanců se tým rozrostl na téměř stovku. „Dřív jsem věděla o každém kolegovi, kdy má narozeniny a jak se jmenují jeho děti. Dnes někdy poznám nového kolegu jen podle firemního trička,“ říká s nadsázkou. Co se ale nezměnilo, je různorodost práce. „Ráno si řeknu, že budu dělat tabulky, a večer zjistím, že jsem celý den řešila něco úplně jiného. Tohle není práce, kde by člověk seděl u pásu a dělal pořád to samé.“

I když by mohla uvažovat o důchodu, nechce se jí odcházet. Její tým už by se bez ní obešel, ale pro ni je firma víc než jen práce – je to druhá rodina. Možná jednou zase opráší kuchařské dovednosti, ale zatím ji stále víc baví čísla než vaření. „Dokud držím myšlenku, kalkulačku a tužku, chci být u toho, jak se nové vize mění v realitu.“ A co by poradila těm, kteří chtějí jít v jejích stopách? „Nebát se. Zkusit to, i když máte pochybnosti. Chyby dělá každý, ale jedině tak se člověk učí.“